občas se tak zastavím, tělem, a zamyslím, srdcem, nad smysly..občas to děláme každej, doufám, věřím. pokud ano, snad je hezký občas si to sdělit. ne všechno, jen kousek, jen část..občas slovy, občas činy..

vždycky však od srdce a od milých slov. prosím.

děje se toho kolem nás tolik. a nevím, čím to. ale tak nějak, jsme si jako lidstvo zvykli - sdělovat si hlavně ty špatné, smutné, zarážející, strašné,..zprávy. nakonec to sice vždy uzavřeme něčím tipu, ale není tak zle aby nebylo hůř. nebo nám ve zprávách ukážou, že někdo zakopl a nabančil si nos tak, že ještě 14 dní nevyjde z domu - to nás rozveselí, že někdo měl horší den než my a pak je všecko vpoho...

VÁŽNĚ? vážně jsme lidsky tak klesli? tak moc, že nejsme schopni být šťastni a co víc, dokonce se k tomu veřejně ,,přiznat,,? už jen to, že se spojuje být šťastný se slovem přiznat..smutný a JAK. ale ruku na srdce, kdo doopravdy sám před sebou dokáže říct, že je šťastný..a kdo před svými známými. a teď největší bojovka - kdo to zvládne před cizími lidmi..ale nemyslím na oko, tak aby vyvolal závist a z té se radoval. myslím, doopravdy. strašně často se setkávám s tím, že lidi okolo mě se snad přímo vyžívají ve špatných náladách, v tom, že se jim nedaří a utápí se v tom. a jakoby dokonce snad chtěli, abychom se utápěli taky - buď vedle nich, nebo pod nimi. a to, že člověk na veřejnosti řekne - nebo hůř - je na něm poznat, že je šťastnej, se dnes považuje za něco, s čím by se měl radši schovat doma, protože na to jeho sluníčkářství není nikdo zvědavej!

a tak to máme. tady jsme. s plnýma skříněma hader. s autama vyvoněnýma jakousi značkovou voňavkou, protože starej papírovej stromeček už nikomu není dost. s exclusiv dovolenýma a vypálenýma plavkama od známých značek. ukazující fotky vyfocený na super moderní foťák na zakulacené plazmě rozměrů větší než postel v ložnici. ale lopotící se pro tohle všechno celý dny v práci. zamračení po cestě do ní, po cestě z ní, naštvaní v obchodech a ukašlaní v ordinacích doktorů. víte, nikomu tyhle věci neberu - ani nechci - ale když už se za tím svým štěstím každý nějak štrachá, pak se za ním doštrachá, proč ho nepřiznat, proč se z něj neradovat - sám, s ostatními, upřímně. a když si vysníme lambo a pak ho máme, jezděme v něm a užívejme si ho a rozdávejme z jeho okýnek úsměvy. a když nás dělá šťastnými třeba tak obyčejná věc, jako že ráno vyleze slunko,

tak prostě buďme všichni šťastní :) bez ostychu. beze strachu. bez výčitek. bez závisti. proč ne?